Existuje fotka, kde stojí Michal v kapitánské uniformě před Boeingem 737 na africkém letišti, s malou holčičkou v náruči — oba mají sluneční brýle. Holčička se usmívá. Michal taky. Kolega ten záběr zachytil a komentář napsal jediný: Tohle je celý Michal.
Létal téměř dvacet let stíhací letouny pro Armádu České republiky. Poté strávil dvacet let jako kapitán Boeingu 737 — od americké akademie přes Hongkong až po západ Afriky. A pak přišel Covid. Aerolinie propouštěly po tisících. Michal přišel o místo. Šel pracovat na věž. A vrátil se zpátky do kokpitu. Dnes létá jako kapitán u Air Explore a přednáší pro FNC Aviation.
Jeho kariérní oblouk je neobvyklý i v leteckém světě, který neobvyklé kariéry buduje běžně. Dva různé vesmíry letectví — vojenský a civilní — a téměř dvě desetiletí v každém z nich. Stíhač a dopravní pilot zároveň. Instruktor, který ví, že zkušenosti mají hodnotu teprve tehdy, když se předávají dál.
„Létání pro zábavu nebo profesionální kariéra — to je věc vašeho srdce a motivace. Každý je manažerem svého osudu. Stačí chtít a jít za svým snem."— Michal Černý, o cestě k létání
Málokdo by předpokládal, že cesta od zkumavek a periodické tabulky povede přímo do kokpitu sovětské stíhačky. Michal Černý vystudoval chemickou průmyslovku. Pak se rozhodl, že chce létat. Letectví studoval v Košicích a vstoupil do Armády České republiky jako stíhací pilot.
Začínal na MiGu-21 — legendárním delta-křídle s maximální rychlostí přesahující Mach 2, dostupem přes 17 kilometrů, výzbrojí pro vzdušný souboj. Stroj pro ostré myšlení, okamžitá rozhodnutí, nulovou chybu. Jeden z nejrozšířenějších nadzvukových letounů planety. A Michal Černý ho létal téměř dvacet let.
Absolvoval řadu taktických výcviků, spolupracoval s piloty NATO, strávil studijní pobyt u letectva v USA. Výcvik, který formuje člověka jinak než cokoli jiného — v kokpitu stíhačky není místo pro výmluvy. Buď to zvládneš, nebo ne. Třetí možnost neexistuje.
Po téměř dvaceti letech v armádě jsi přešel do civilního letectví. Jak tě přijali?
S rezervou. To je upřímná odpověď. Vojenští piloti jsou v civilním sektoru přijímáni s předsudkem — příliš samostatní, příliš přímí, zvyklí na jiné standardy. Já věděl, co umím. Nastoupil jsem jako First Officer na Boeing 737 a na kapitána jsem se vypracoval relativně rychle.
Co byl největší rozdíl mezi vojenským a civilním létáním?
Filozofie. Ve vojenském letectví je každý krok procedura a zodpovědnost je absolutní. V civilním sektoru pracuješ s posádkou, s cestujícími, s obchodními tlaky. CRM — Crew Resource Management — není jen fráze, je to přežití. Správná komunikace v kokpitu je otázka bezpečnosti celého letu. Na to jsem byl z armády dobře připravený.
Pamatuju si první komerční let z Prahy do Řecka. Nezapomíná se. Stejně jako prvních pět okruhů při base trainingu. Každý detail je zapsaný hluboko. Pak přišly stovky destinací a tisíce hodin — ale ten první let zůstává.
„Mé vědomí a přesvědčení mého leteckého okolí, že jsem připraven. Každý krok výšinám s respektem a pokorou."— Michal Černý, o cestě na kapitána
